Už si moc nepamatuji, jaká byla moje rána když mi bylo pět, deset, patnáct … V živé paměti mi zůstala rána, když byly dcery malé a já k nim vstávala. Pamatuji si hektická rána, když jsem ve svém salonu pracovala od rána do večera a byla sama na dvě děti. Vybavují se mi rána na svých pracovních cestách, kde jsem spávala na různých hotelích, penzionech, v soukromí u známých. Nezapomenu ani na rána v Indii, kdy jsem neměli 14 dní žádnou teplou vodu na mytí a ráno v 6 hodin se ozvalo kopnutí do dveří a hlasité: „Water, hot water!“ Když jsme se hned nevyhrabali ze svých teplých spacáků, kýbl s horkou vodou, ohřátou na ohništi zmizel o kus dál… Mezi vzpomínkami jsou má rána láskyplná i bolestná. Pestrost všech mých rán je jako můj život..
Miluji svoje nová rána a jsem vděčná za to, že je mohu mít taková, jaká se mi líbí a jaká je potřebuji. Mohu si to již dovolit, konečně nikam nepospíchám. Přirozené probouzení, vnímání svého odpočatého těla, prvních pocitů, prvních myšlenek. Naslouchání ranním zvukům pronikajícím z venčí. To vše než otevřu oči a spatřím nový den.
Uvědomuji si čím dál více, jak velký dar je mít nové ráno v míru, ve zdravém těle, s klidnou myslí. Učím se zvát k sobě jako první myšlenky, které jsou o naději, důvěře v nové možnosti a nová řešení. Učím se dávat směr své čerstvé energii na celý den. Každé nové ráno otevírám své srdce jako okno, aby proudila láska sem i tam, jako čerstvý vzduch. Každé mé nové ráno je si něčím podobné a přesto jiné. Dává mi možnost tvořit svůj další nový den. Za to jsem každému novému ránu a Slunci, které jej přináší, vděčná…